Já a Česko

Pět lét, pět Vánoc a 1 304 fotek z vinic jižní Moravy, místa, které se pomalu proměnilo z neznámého v domov.

Fotografie · Cestování · 12 min

Než jsem tohle napsal, prošel jsem v telefonu všechny fotky z Česka. Úplně všechny. Byly mezi nimi rozmazané, padesát skoro stejných záběrů mě pod jedním stromem, detaily mechu, šneků a bobulí, které dávaly smysl jen mně a jen v tu chvíli. Když je ale vidíte pohromadě, vyprávějí příběh, kterého jsem si, když jsem ho žil, vlastně ani nevšiml.

Většina toho příběhu se odehrává v jednom koutě země: na **jižní Moravě**, ve vinařském kraji mezi Brnem, Hodonínem a rakouskou hranicí. Je to krajina nízkých zvlněných kopců, nekonečných řad vinic, barokních zámků, malých malovaných vinných sklípků a vesnic, kde se všichni znají. Praha se objeví jen párkrát. Tenhle blog je hlavně o tišším Česku, o tom, které na pohlednicích neuvidíte.

Léto, kdy jsem nemohl přestat objevovat

Moje česká galerie začíná 15. srpna 2020. Víc než polovina všech fotek je z prvních dvou a půl týdnů, což o mém tehdejším rozpoložení říká všechno: chtěl jsem vidět *úplně* všechno.

První fotka je úplně obyčejná. Sedím v trávě u malého tichého rybníka u vesnice, kde jsem bydlel, mezi Kyjovem a Hodonínem, a jen se dívám na vodu. Vedle stál starý modrý železniční vagon a v klidu rezivěl na poli. Žádné památky, žádné vstupenky. Jen klid, jaký jsem dlouho nezažil.

• Den první: rybník u vesnice. Tady to všechno začalo.
• Osamělý strom mezi pšeničnými poli. Udělal jsem tu asi třicet fotek. Každá z nich mi připadala nutná.

Barokní město a kolonáda na kopci

Další den jsem byl v **Mikulově**, stál jsem na dlažbě před obrovskou barokní fasádou Ditrichštejnské hrobky a pak vylezl nahoru, abych se podíval na moře oranžových střech. Večer jsem šel po dlouhé štěrkové cestě ke **Kolonádě na Reistně** nad Valticemi, k vítěznému oblouku, který stojí sám na kopci, jako by se zatoulal ze starověkého Říma a rozhodl se zůstat na Moravě.

• Ditrichštejnská hrobka, Mikulov.
• Mikulov shora: červené střechy až k obzoru.
• Pod obloukem Kolonády na Reistně, Valtice.

Zpátky ke kořenům Moravy

V **Archeoskanzenu Modrá** jsem prošel zrekonstruovanou velkomoravskou osadu: doškové chaty napůl zapuštěné do země, palisády, pobíhající kozy a nástroje starší než tisíc let. Kousek odtud stojí **bazilika na Velehradě**, uvnitř samá bílá štuková výzdoba a zlato. Dvě úplně odlišné představy o minulosti, pět minut od sebe.

Ve **Znojmě** jsem zůstal přilepený k výloze plné starých fotoaparátů, měchových kamer, Super 8 a zaprášených sovětských objektivů. Jako člověk, který žije za objektivem, jsem měl pocit, že jsem našel muzeum postavené jen pro mě.

• Velkomoravská zemnice v Archeoskanzenu Modrá.
• Zlatá kazatelna velehradské baziliky.
• Výloha plná starých fotoaparátů ve Znojmě. Mohl jsem tam stát celý den.

Nejlepší den

Kdybych měl ze všech šesti let vybrat jeden den, byl by to **20. srpen 2020**. Prošel jsem bílý vápencový hřeben **Pálavy** s dalekohledem na krku, doubravou a suchými loukami plnými fialových hvězdnic až ke zřícenině starého hradu nad Pavlovem. Sedl jsem si do rozbitého okna v cihlové zdi a celou jižní Moravu jsem měl pod sebou: vinice prošité do kopců, červené střechy Pavlova a stříbrná jezera Nových Mlýnů, jak se lesknou v dálce.

• Ze zříceniny hradu nad Pavlovem: vinice, vesnice a voda, kam až oko dohlédne.

• Moje nejoblíbenější místo k sezení na Moravě.
• Cihlový oblouk, velký úsměv, dalekohled pořád na krku.
• Pohled ze svahu na nádrže Nové Mlýny.

Pak přišel večer. Ruské kolo se pomalu točilo nad vinicemi, rozhledna zářila oranžově a nakonec slunce zapadlo přímo do jezera za Pálavou. Udělal jsem desítky fotek a na každé z nich se usmívám.

• Ruské kolo uprostřed vinařského kraje.
• Ten úsměv nebyl pro foťák.

Pávi, živé ploty a pohádkový zámek

Zahrady **zámku Milotice** se staly jedním z mých nejoblíbenějších míst: tunely ze živých plotů, kterými se dá projít, bílý altán na konci dlouhé cesty a pávi, kteří se procházejí, jako by jim to tam patřilo (patří). Byla tam dokonce i fotostěna s tradičními moravskými kroji, takže jsem do ní samozřejmě strčil obličej. Můj první *kroj*. A nebylo to naposledy, co jsem nějaký viděl.

O den později jsem objel na kole **Lednici**, novogotický zámek, který vypadá jako z krajky, s obrovským parkem, sklenníkem a záhony. Vylezl jsem na starý pařez u rybníka a rozpřáhl ruce. Ta fotka je celé léto v jednom obrázku.

• Tunely ze živých plotů v Miloticích.
• Skuteční majitelé Milotic.
• Můj první kroj (papírová verze).
• Lednice. Náruč otevřená všemu.

• Zámek Lednice, klenot Lednicko-valtického areálu (UNESCO).

Schody do vinic a okurky

V **Bzenci** jsem vyšel kamenné schody, které vedou přímo vzhůru vinicí ke kapličce na kopci, a zůstal jsem, dokud slunce nezapadlo za městem. Doma bylo štěstí jednodušší: strouhání velké mísy čerstvých okurek na zahradě, točená zmrzlina v rozpálené ulici v **Kyjově** a zvláštní zakřivená dřevěná rozhledna nad **Kobylím**, kde jsme nechali kola v trávě.

• Schody do vinice v Bzenci.
• Zlatá hodinka nad městem.
• Domácí život: okurky na salát.
• Kyjov, 30 °C, jedna zmrzlina.

• Zakřivená dřevěná rozhledna u Kobylí, poslední zastávka toho prvního léta.

Jak jsem si zamiloval šedou

Morava v zimě je jiná země. Vinice zhnědnou a zholí, nebe klesne a zešedne a vítr na kopcích prořízne každou bundu. Tak jsem si koupil pořádnou, s kožešinovou kapucí, a chodil dál.

Vrátil jsem se do **Mikulova** a vyšel na Svatý kopeček. Našel jsem obří dřevěný vinný sud uprostřed vinice a malou kulatou kamennou kapli úplně samotnou na vrcholu kopce. V **Brně** jsem stál pod deštníkem u cihlové brány **hradu Špilberk**. A jednoho únorového večera napadl první pořádný sníh a západ slunce nad bílými poli vypadal jako oheň.

• Svatý kopeček, Mikulov, v lednu.
• Jen ve vinařském kraji: sud velký jako dům.
• Kamenná kaple na střeše světa.
• Hrad Špilberk, Brno. Prší, ale jsem šťastný.

• První sníh u domova, únor 2021.

Z návštěvníka místním

Někdy během roku 2021 se fotky změní. Je na nich méně památek a víc *života*. Samozřejmě víkend v **Praze**: zmrzlina ve starých uličkách, město zářící za soumraku, dlouhá večeře s bílým vínem. Ale většinou jsou to fotky z práce a s přáteli.

• Praha, červen 2021.
• Večeře v hlavním městě. Jeden z mála výletů pryč z Moravy.

Pracoval jsem ve vinici v rukavicích a s hlínou na botách. Trávil jsem dlouhé večery ve filmovém studiu se světly, gimbalem a filmovou kamerou a dělal to, co mám nejradši. Seděl jsem do pozdní noci u stolů venku s velkou partou nových přátel, spřátelil se s chlupatým bílým psem v místní hospodě a hrdě se postavil vedle ručně malované cedule s nápisem **„Vítejte na Moravě“**. Tou dobou už jsem měl pocit, že mluví ke mně.

• Práce na vinici. Moravské víno se samo neudělá.
• Ve studiu: stavění sestavy. Tohle je můj svět.
• Letní noci na zahradě u stolu plného lidí.
• Nový kamarád v hospodě.
• „Vítejte na Moravě“.
• U rybníků u Lednice.

Ty Vánoce jsem strávil dny v dílně, řezal jsem drobná podlahová prkýnka, stavěl malé schůdky a omítal stěny modelu miniaturního pokoje. Pomalu, trpělivě, ručně. Velmi česky, myslím. Lidé tu rádi tvoří vlastníma rukama.

Rok přátel

Rok 2022 je plný tváří. Sedl jsem si za volant hasičského auta v plné výstroji. V českých vesnicích jsou dobrovolní hasiči srdcem komunity. Nesl jsem přes zahradu čokoládový dort s velkou **„55“** na oslavu narozenin doma. Stál jsem pod deštníky na hudebním festivalu v lijáku a pak se usmíval na společné fotce s partou.

A je tu spousta selfíček s klukama: namačkaní v jednom záběru v kavárně, kolem stolu v jednom podniku v **Hodoníně**, na sluníčku s kafem a slunečními brýlemi. O Vánocích jsem se fotil uvnitř obřího svítícího anděla ze světýlek a malá čivava se rozhodla, že můj klín je její.

• Hasičem na jeden den.
• Láska za padesát pět svíček.
• Festivalová sezóna, česká verze počasí.
• Kluci.
• Vánoční světla v Hodoníně.
• Vybral si mě. Nebránil jsem se.

Rodina a tradice, které ji tvoří

Abych byl upřímný, nejdůležitější fotky z celé sbírky nejsou fotky hradů. Jsou to fotky lidí.

V květnu 2023 ležel na konferenčním stolku dárkový koš a láhev moravského vína a já jsem seděl uprostřed toho všeho a culil se. O pár dní později jsme slavili dědečka rodiny dortem ve tvaru křížovky, na kterém seděla jeho malá figurka. Všichni se sešli na terase a já jsem tam na rodinné fotce taky, nakloněný za nimi, jako bych tam byl odjakživa.

• Květen 2023: oslava doma.
• Křížovkový dort pro muže, který miluje křížovky.
• Šachy na terase. Neřeknu, kdo vyhrál.

České Vánoce, jak se patří

Prosinec 2023 byl můj rychlokurz českých Vánoc. Nejdřív koncert v Hodoníně: houslista a lidová muzika s cimbálem hrající pod papírovými květy. Pak ta nejpodivnější a nejkrásnější tradice ze všech: nákup **vánočního kapra**. Tady si lidé před Vánoci kupují živého kapra z velkých kádí na ulici, nesou ho domů v kbelíku a na Štědrý večer je z něj smažený kapr s bramborovým salátem. Stál jsem tam v kabátě s modrým kbelíkem v ruce a připadalo mi to jako zasvěcení.

Pak sníh 23. prosince, rozsvícený stromeček 24. a selfie ve svetru s vločkami s dědou, oba se smějeme. Na Silvestra vyšla ven celá vesnice: dav v čepicích a šálách, medaile na mém krku a opékání *špekáčků* nad otevřeným ohněm pod cedulí, na které stálo zhruba *„Pro tvého miláčka opečeme špekáček.“*

• Vánoční koncert v Hodoníně.
• Kád s kapry. Pravý český iniciační rituál.
• Štědrý večer s dědou.
• Silvestr: oheň, špekáčky a medaile.

Úplně doma

V roce 2024 už jsem Moravu neobjevoval. Žil jsem v ní. Rok začal návštěvou malé **pálenice**, kde z moravského ovoce v lesklých měděných kotlích vzniká *slivovice* a další pálenka, a připili jsme si s palírníkem.

V červnu jsme cestou kamsi jeli pomalu za vesnickým průvodem na **hody** s mladými lidmi v plných krojích. Pak přišlo levandulové pole u Hustopečí pod dramatickou oblohou, kde jsem se hlavně snažil kopnout do foťáku.

• Mezi měděnými kotli místní pálenice.
• Levandulové pole, pokus č. 12 o dokonalou akční fotku.
• Fialové řady, kam až oko dohlédne.

Rostla i práce. Byly workshopy ve velkém sále v Hodoníně s projektory a plnou místností. Seděl jsem vedle dětí ve třídě a pomáhal jim s projekty. Dostal jsem autogram na večerní akci v Dubňanech, hrdě jsem držel čerstvý certifikát (podívejte na ten úsměv) a dostal jsem darem ručně vyšívanou krojovou košili.

• Den workshopu v Hodoníně.
• Učím další generaci.
• Noc, na kterou se nezapomíná, Dubňany.
• Dárek s moravskou výšivkou.

A červenec bylo čisté léto: dřevěné molo nad klidným rybníkem, štípání dříví na zahradě se starým pánem domu, rychlý výlet přes hranici do termálních bazénů v Laa an der Thaya, koncert v řemeslném minipivovaru, který skončil obří společnou fotkou s novými přáteli, a závod na motokárách, který jsem bral až moc vážně.

• Klidné odpoledne u rybníka.
• Štípání dříví na zimu, v červenci. Tomu se říká plánování.
• Termální bazény hned za rakouskou hranicí.
• Koncertní večer v minipivovaru.
• Motokáry. Časy kol bez komentáře.
• Říjen: dýňová sezóna.

O Vánocích 2024 zářilo náměstí v **Kyjově** pod obřím stromem a na schodech kostela lidé v krojích a koledníci zahráli živý betlém. O týden později pokryla pole mrznoucí mlha a každé suché stéblo trávy se proměnilo v bílou krajku. Vyšel jsem do ní sám a vyfotil ticho.

• Živý betlém na schodech kostela, Kyjov.
• Vánoční strom na kyjovském náměstí.

• Jinovatka, 30. prosince 2024.
• Do mlhy.

Duha nad Strážnicí

Poslední fotky ve složce jsou ze srpna 2025. Nad **Strážnicí** se právě přehnala bouřka a dvojitá duha se snesla nad žlutý dům a kukuřičná pole, za nimi kopce Bílých Karpat. Vyběhl jsem ven a udělal jsem jí devět fotek.

Připadá mi to jako správný konec, nebo spíš správné místo na pauzu. Protože tenhle příběh ještě nekončí.

Co mě Česko naučilo

• **Zpomal.** Některé z mých nejlepších dnů neměly žádný plán, jen kolo, pole a západ slunce.
• **Dívej se zblízka.** Mech na hradní zdi, šnek na kameni, jinovatka na stéblu trávy. Mám stovky detailních fotek. Morava mě naučila všímat si malých věcí.
• **Tradice jsou lepidlo.** Kapr v kbelíku, kroj na hodech, špekáčky na Silvestra. Těmito rituály se lidé drží pohromadě.
• **Domov jsou lidé.** Hrady byly krásné. Ale fotky, které bych zachraňoval z hořícího domu, jsou ty od rodinného stolu.

Česká slova, podle kterých žiju

• **Na zdraví!** — Doslova přání zdraví. Ve vinařském kraji naprostý základ.
• **Vítejte na Moravě** — Jako na té ručně malované ceduli.
• **Kroj** — Tradiční lidový oděv, vyšívaný a nošený s hrdostí.
• **Hody** — Vesnická slavnost s hudbou, kroji a tancem.
• **Špekáček** — Nejlepší opečený na klacku nad ohněm.
• **Vánoční kapr** — Ano, opravdu.

Děkuju, Česko.

Děkuju ti, Česko, za vinice a hrady, ale hlavně za lidi.

*— Ahmed Younes*